na Blog.cz

Dostala jsem zápočet a předběžně udělala třetí zkoušku. To je docela dobrý výsledek. A miluju svůj nový dospělý život, kde mi škola nepřináší stres a můžu si dělat, co sama chci. Chybí mi jenom vztah. A achopnost odpoutat se od V. To se ale nějak přežije, koneckonců mám božskou kočičku Annie a ta mi ukazuje, že skončit jako ta stará dáma s kočkama není zas tak hrozný osud :) Mamka začala dělat čím dál větší narážky na to, že se svými tarotovými kartami, kočkama a sociologií můžu dělat z fleku kartářku. Nejdřív jsem se smála. Ale ona to pak začala myslet vážně. Jen si to představte... Mám na sobě milion šátků, tlustý provaz řetízků, u ramene kočku, oči mi zvětšuje věštecká koule a rukama pokrytýma hromadou náramků a prstenů vám vykládám budoucnost... Docela síla.

Jenom mě ještě štve, že mi tak trvá, než si vyřídím novou brigádu. Už je půlka ledna a já pořád nic nemám. Pořád čekám, kdy se mi ozvou z toho obchodu, kam jsem nesla životopis, ale dneska jsem se od kamarádky dozvěděla, že to není tak jisté, jak jsem původně myslela. Co se dá dělat, v nejhorším ze mě zas bude chudý student.

A to je pro dnešek vše. Mějte se pěkně a ahoj.

Holky v mém věku se rozejdou s klukem a do třech měsíců bezpečně najdou dalšího. Já jsem se rozešla s klukem před rokem a půl a pořád jsem sama. Nemyslím si, že jsem o moc ošklivější než ony. A rozhodně nejsem hloupá tak, abych nezaujala. Jak ovšem čas plyne, stávám se čím dál zoufalejší. To mě opravdu čekala jenom jedna opravdová láska? Tomu nechci věřit. Kdyby to byla pravda, byla bych s V spokojenější a nesnažila bych se hledat dál. Ach jo, svého času jsem dokázala zasáhnout tři ze tří kluků v naší partě (ve finále mi to přineslo víc potíží než užitku), tak proč už to teď nejde?

V mojí depresi jsem si přečetla, že známá (ta, kterou nechci vidět s V) má nového kluka. Na jednu stranu jsem smutná, protože zas někdo někoho sehnal po krátké době, ale aspoň se nemusím nervovat, že by mohla mít něco s V. Aspoň nějaká úleva...

Jsem unavená, tak půjdu spát. Mějte se pěkně a sladké sny.

Stala se bláznivá věc. Když jsem čekala na autobus, vystoupil z něj kluk, co jsem s ním už asi tři roky nemluvila. Pozdravili jsme se a to bylo všechno. Pak mi od něj na Silvestra přišlo pf a když jsem mu odpovídala, napsal mi, že jsem pořád stejně krásná a větší kočku neviděl. Krásně mě přitom zahřálo u srdce. Už je to nějaká doba, co mi kluk složil kompliment a tohle zas trochu nakoplo moje sebevědomí.

Pak se stala ještě jedna věc. Neprodloužili mi smlouvu v Tescu. Ale to nevadí, protože už mám vyhlédnutou další brigádu a i kdyby to náhodou nevyšlo, aspoň budu mít víc času sama na sebe a moje představy o světě.

A do třetice v úterý jsem psala další zkoušku. Snad dopadne dobře. Znamenalo by to dvanáct kreditů a jistý postup do druhého semestru. Tak držte palce :-)

Opožděně vám přeju šťastný nový rok a pokud bude opravdu poslední, tak abyste si to užili, jak jen to jde :-) Pro mě tenhle rok nejspíš bude znamenat asi to samé jako ten minulý. To znamená žádná velká dramata a nulovou šanci najít si zas kluka, nebo se definitivně odpoutat od své lásky k V. Nejspíš prožiju nějaký ten flirtík, shodím pár kil a zase je naberu a pokud se zadaří, ukončím první ročník sociologie. Ale na začátku nového roku se většinou rekapitoluje rok starý, takže jdu na to.

V loňském roce jsem přibrala sedm kilo a zase je shodila. Podařilo se mi odmaturovat s jednou dvojkou a třema jedničkama. Dostala jsem se na školu, na kterou jsem chtěla. Rodiče mi koupili britskou mramorovanou kočku Annie, která je pro mě středem nového života. Našla jsem si brigádu. Napsala jsem asi třicet básniček. Ale nedokázala jsem zapomenout na hrozný rok 2010. Celkově to byl tedy moc dobrý rok :)

A co se mým momentálních pocitů týče? Už asi týden se babrám v hrozně melancholické náladě. Začínám mít pocit neskutečna. Vidím svět kolem sebe, vnímám jej, ale jako by mě od jeho skutečného prožívání dělila neviditelná membrána. Nemám pocit naplnění. A nejblbější je, že o tom nemůžu s nikým mluvit, protože tak, jak bych to podala, by to vyznělo, že mám vážný psychický problém, což není pravda. Teda aspoň doufám...

No nic jdu se naplnit radši chlebíčkama. Děkuji imaginárním čtenářům za pozornost a přijďte zas.

Dneska nemám moc dobrou náladu. Vlastně vůbec. I když se Vánoce vydařily, jak mohly, a s nikým jsem nepřišla do konfliktu, včera se skrze V ozvala bolest z minulosti. Otevřel můj zakázaný šuplík. A já už si nemůžu dál nalhávat, proč je mi tak nepříjemné onu věc řešit. Byla to i moje chyba. Ublížila jsem dvěma osobám, které si to nezasloužily a i když jsem si kvůli tomu hodně protrpěla, stále není konec. Pro neznalé... V květnu 2010 (ještě jsem chodila s V) jsem popřála na ICQ k narozeninám příteli od jedné známé. Skončilo to tak, že mě přemlouval k nevěře. Byl hrozně moc přesvědčivý a sladkost zakázaného ovoce mě zaslepila tak, že jsem to nemohla pustit z hlavy. Když jsme se ale měli setkat (ani jsme nebyli domluvení přímo k tomu aktu), odmítla jsem při osobním setkání jít k němu domů a pak jsem mu jasně napsala, že z toho nic nebude. Ty sms, které jsme si vyměnili, ale zachytila jeho holka (prohrabávala mu mobil, neetické, ale účinné) a průšvih byl tady. Nejprve se zdálo, že jsem to urovnala, se svým klukem dál chodila a mi tvrdila, že se nezlobí. Jak mi ale už tehdy mělo dojít, tady tyhle věci vždycky potřebujou viníka... A za toho jsem byla po dvou měsících označená já. Mezitím se začal sypat můj vztah s V, protože jsem věděla, že když jsem měla takové zakázané myšlenky, je v nepořádku něco mezi námi. Skončilo to rozchodem (nadvakrát, jak s hanbou přiznávám), známá mi vynadala do zakomplexovaných kráv a odmítla se se mnou bavit, no a taky přišla finální hádka s děvkou P. To bylo v červenci. Během pár dní skončil svět, jak jsem ho znala, a přišly měsíce těžkého zotavování. A to je asi z rekapitulace všechno. Teď k tomu, proč na to téma V narazil. Včera jsem měla sraz s bývalýma spolužákama, a když jsem jela domů, napsala jsem mu, jestli bych si nemohla přijít pro pomádu, kterou jsem u něj den předtím zapomněla. Odepsal, že ale není doma. Zeptala jsem se, kde je, a než stihnul odpovědět, přijel můj autobus na zastávku, kde V i výše zmiňovaná známá nastoupili. V mi řekl, ať jedu s ním a hned, jak doprovodil známou domů, se mi věnoval. Celé to ale bylo špatně. Mě totiž hrozně bolí, když vidím, jak se V směje buď s děvkou P anebo s tou známou. Jeho humor je pro ně úplně stejný jako pro mě. Když mě potom doprovázel domů, tak jsem mu to řekla, včetně toho, že nezvládám, když se vidí ve stejný den s nimi i se mnou. Neslyšel to rád. Potom ale nadhodil, že se se známou bavil, proč mě nesnáší, a že mu odpověděla, že není úplně pravda, že mě nemá ráda, ale jde pořád o ty sms, co jsem psala jejímu tehdy příteli (nedávno se rozešli a on už má novou holku). Řekla jsem na to V svůj názor, ale byl trochu upravený. Neměla jsem na to probrat to s ním všechno. On je jeden ze dvou lidí, kterých se to bezprostředně týkalo. To jeho jsem málem podvedla. Nejhodnějšího a nejférovějšího člověka, kterého znám. V ten moment se mi udělalo úplně zle a špatný pocit přetrvává do dneška. Já už to ale nechci znovu prožívat. Tyhle věci se nikdy nevyřeší. A jelikož s V stejně trávím až moc času (který je naplněn nenápadnýma dotykama, do háje), na nějaký čas ho zredukuju na minimum.

Tak nám zbývá dvanáct dní do vánoc. Obchodní domy svítí, atrium FSS zdobí stromeček a u nás doma je cítit cukroví a roztátý vosk ze svíček. Moje srdíčko ale začíná pomalu naplňovat bolest z toho, že jsem sama. Už si přestávám být jistá, jestli V pořád miluju pro něj samotného, nebo jsem prostě osamělá. A čím dál víc se propadám do smutných úvah. Nechci vztah za každou cenu, na to jsem moc vybíravá, ale už sílím z toho, jak mi chybí něžné doteky a... no, jistě i něco víc.

Jinak na VŠ pořád ještě studuju. Za necelý měsíc mi začíná zkouškové, na které jsem docela zvědavá, a pokud ho přežiju, mám celkem šanci, že ze mě bude aspoň bakalář. Lidi jsou tady milí, ale s většinou si nemám co říct, jelikož jsou až moc intelektuálně založení a na to jsem nikdy nebyla. Být inteligentní jistě, ale odmítat jídlo z fast foodu a místo piva (v mém případě vína) pít předražené čajíčky? Ne, děkuju...

A mám brigádu v tescu. To už jsem říkala, takže teď mám novinku, že nevím, jak to s tou brigádou dál bude. Brigádníkům se tptiž snižují hodiny a zatímco někteří to vůbec nepocítili, jiní z nás byli za dva týdny v práci jenom jednou a netuší, co bude dál. Ale mě to zas tak netrápí, jelikož s připližujícími se svátky je čím dál víc lidí a jsou protivnější. Asi si myslí, že prodavačka je všemocný člověk a má nějakou kontrolu nad osmdesáti procenty věcí, na které si oni stěžujou (většinou chlapi). Fakt bych jim někdy přála si moji práci na jeden den vyzkoušet.

No a to je pro dnešní den vše, tak se mějte pěkně a ahoj.

Fuj, to jsem se lekla! Blog si zažádal o opětovné odsouhlasení licenčních podmínek a já jsem si v první chvíli myslela, že mi to tu někdo smazal. To bych nebyla ráda, vážně ne.

Zjistila jsem, že vážně ještě pořád miluju V (HA, děsné překvapení...), ale myslím si, že se to teď zhoršuje hlavně kvůli mojí osamělosti a roční době, která přináší hrozně moc milých vzpomínek, takže s tím pořád nebudu nic dělat. Jsem smutná. Chci kluka a pokud to tak bude dál, bojím se, že buď znova propadnu V, nebo si někoho najdu jen proto, abych měla kluka (tahle věta není nejlíp sestavená, ale tak snad chápete, jak jsem to myslela). Nic z toho ale nechci. Chci se osvobodit od člověka, se kterým nevidím budoucnost, a naopak toužím po tom najít někoho, s kým budoucnost uvidím.

Nevím, jak bych to měla ještě napsat. Je to celkem jedno, protože slova činy nenahradí a moje činy jsou téměř nulové.

Nedávno jsem na idnesu v mužské poradně četla článek, který mě hrozně zaujal. Byl o klukovi, který si stěžoval na svou ex. Konkrétně šlo o to, že i když se s ním rozešla, dál vyžadovala jeho blízkost a žárlila na něj, když se stýkal s jinými kamarády. Což o to, on by jí druhou šanci dal, jenže ona chtěla být kamarádka. Psycholozka mu poradila to, co asi každého napadne samotného... Řekla mu, ať svojí ex vysvětlí, že pokud chce být jenom kamarádka, nemá žádné právo nárokovat si jeho osobu jako dřív. A teď se dostáváme k zajímavé časti, tedy k tomu, proč mě to zaujalo. Je to už víc než rok, co jsem se rozešla s V. Nechci s ním znova chodit. Ale... Když slyším, že je venku s někým jiným než se mnou, píchne mě u srdce a když je s jednou s těch dvou slepic, z nichž jednu nenávidím a druhou nemám ráda, dělá se mi vyloženě zle. Chápejte, nepřipadám si jako odstrčená chudinka. Ale vůbec se mi to nelíbí. Tudíž jediný rozdíl mezi mnou a žárlivou ex z poradny je ten, že ona byla dost blbá na to, že rozdíl mezi přítelkyní a kamarádkou nepochopila.

Bože, teď mě napadla hrozná věc. Jedna ze slepic, ta, se kterou V teď tráví víc času, by se mohla rozhodnout udělat z něj nového opravdového kamaráda. Ba co hůř. Mohla by s ním začít chodit! Jestli by se to stalo (a že u holek jako ona je to možné), nejspíš by byl nejlepší čas na vybrečení se kámoškám. Já jsem to udělala zatím jenom dvakrát, jednou před dvěmi lety, když jsem byla poprvé na mol a nešťastná ze Z a podruhé, když jsem se poprvé rozešla s V (rozumějte, měli jame dva rozchody, poprvé jsem to neudělala pořádně a neunesla jsem to, takže jsem se k němu totálně ožralá vrátila, abych se s ním mohla do dvou týdnů rozejít znova... což mi připomíná, že nejspíš přestanu pít). Ale podruhé jsem nebrečela s kámoškama, ale se ségřiným klukem (tehdy ještě chodil s děvkou P a já jsem se s ní bavila, do dvou týdnů se se mnou rafla kvůli vymyšlené nevěře a to byl konec přátelství). Hm, jak si teď tu rekapitulaci čtu, nejsbíš brečení kámoškám není nejlepší nápad. Pravděpodobně bych se opila a zavolala V. I když když už by vážně chodil s tou lepší slepicí, vydržela by mi moje hrdost i ve stavu největší opilosti. Je jedna věc lézt za ním, když je ještě nezadaný, ale když už je pozdě, bylo by to to největší ponížení.

To jsem se nějak rozepsala. Jak vidíte, o těch našich VKV (jak to nazvala kámoška), bych mohla napsat román a ještě by to bylo málo. Já už raději končím, tak se mějte pěkně a ahoj.

Včera jsem byla na koncertu Landy v Brně. Byl tak dokonalý, jak jsem si jen mohla přát (koncert i sám Landa) :-). Umocněný emoční zážitek mi však bolestně připomenul, že jsem už hrozně dlouho sama. Je mi smutno. Už bych opět chtěla svého Prince, někoho, kdo mi řekne, že jsem jeho jediná a s kým bude mít zas život smysl. To má sice i tak, ale vy jistě chápete, jak to myslím. Kolem mě jsou všichni až na pár výjimek v páru a já už mám plné zuby toho, že večer chodím spát sama. A nejhorší je, že můžu leda tak fňukat, protože v okolí není nikdo, kdo by připadal v úvahu.

Začínám chápat ubíjející skutečnost pracovní rutiny. Jsem už skoro měsíc buď ve škole nebo na brigádě a dohromady nemám čas na seznamovací akce ani chuť do učení. Příští týden jdu na čtyři směny a o jedné jsem ani neřekla rodičům. Místo toho se jim chystám tvrdit, že zůstanu v Brně a budu pařit. Jo, až tak bídně jsem skončila. Moji zaměstnavatelé nějak nechápou, že člověk může mít i opravdový život, a rodičům zas nevysvětlím, že jsem natolik ráda, že mám brigádu, že jsem ochotná tohle krátkodobé pracovní vytížení překousnout (slibujou, že od ledna tolik brigádníky využívat nebudou, ale moc tomu nevěřím, jelikož mají pořád málo lidí).Do toho začínám prý být čím dál víc podrážděnější. Ale za to spíš může to, že si začínám uvědomovat, o kolik svobodnější bych doopravdy byla, kdyby mi do věcí pořád nekecali rodiče. Jo, vím, že to myslí dobře, a co se výchovy týče, nic bych jim nevytkla, jenže všichni kolem mě jsou na kolejích nebo privátech a já zůstávám doma. Kdybych měla zaručený pokoj sama pro sebe, začnu přemýšlet o tom, že bych se odstěhovala.

Tak jo, mám hodinu čas ve škole (odpadla přednáška a dřív mi nic navazujícího nejede), tak se zkusím učit. To znamená, že teď končím. Ahoj.